Noví kantoři v ČCE

Zatímco u té novější slávy jsem být nemohla, tu první jsem si užila se vším, co k tomu patří.

Konala se ještě před válkou. Zapálený muzikant, absolvent Semináře církevní hudby Evangelické akademie (SCHEA), pravidelný účastník sbormistrovských kurzů v bystřické Sola Gratia, výrazný tenor, dirigent ansámblu Chrapot, ajťák, překladatel, kytarista a dnes i varhaník a autor vlastních skladeb či aranží… Petr Šplíchal byl po několika covidových odkladech letos v únoru konečně jmenován do funkce kantora v židenickém sboru ČCE.

Tím Židenice dohnaly Šumperk, který jako jediný měl v této funkci tři osoby. Takže tři kantoři (také Michaela Kubelová a Ondřej Maňák) jsou nyní už i v tomto brněnském sboru.

Jmenování i jeho příprava se udály, jak jsem už zmínila, před válkou. Byli jsme v povznesené náladě a všichni, kdo Petra znají, mu to ze srdce přáli.

S varhanami, a vlastně i s klavírem, začal teprve chvíli před přijímačkami do SCHEA. Bylo to trochu bláhové. Od té doby ale ušel velký kus cesty. Vyklubal se z něj jeden z nejpilnějších a nejvíc motivovaných studentů církevní hudby a to, co sám odpracoval, pak ochotně předával před zkouškami jiným (třeba mně), kteří potřebovali ještě leccos po lopatě dovysvětlit či předvést. K tomu nám vytvářel tabulky a úložiště not i nahrávek, staral se o to, aby se k ostatním dostalo maximum potřebných informací, povzbuzoval a účastnil se i našich studentských cateringových aktivit…

V sobotu 19. února se tedy část Spolku evangelických církevních hudebníků (SECH) sešla v židenickém kostele – poté, co nám Petr rozeslal podrobný program nedělního koncertu, harmonogram zkoušení a informace o tom, kde budeme spát, co budeme jíst i jak se na faru v pro mnohé dosud neznámé části Brna dostaneme… Konečně jsme se po dlouhé covidové odmlce mohli vidět a slyšet zase naživo.

Den jsme strávili nácvikem a pak si nás Žideničtí rozebrali na spaní do svých domovů, některé umístili do hotelu, další zůstali na faře. My s Lídou Špáníkovou (šumperskou kantorkou) jsme měly to štěstí, že jsme spaly právě u Petra a Josého – též muzikanta a laického kazatele židenického sboru. Ten byt jsem už znala. Před zkouškami SCHEA se nás tam několik učilo v malém obýváku, jehož část navíc zabírají varhany, dirigovat ty náročnější skladby. Že jsme nácvik rozmáchlých gest v tom minimalistickém prostoru přežili bez úrazů, je trochu s podivem, ale zároveň je to cosi, co naši schea-třídu (složenou z lidí rozličného věku, profesí, sborů i muzikantských zkušeností) charakterizovalo, a na čem měl Petr svůj podíl. Nastavení, v němž ti silnější pomáhají slabším, chápaví pomalejším, zkušení naivkům, odvážní sralbotkům, sangvinici melancholikům, bezdětní upachtěným rodičům a společně se podpírají na cestě k hrůzyplným přehrávkám před komisí… Nastavení, k němuž nás možná nenápadně, v kulisách notových značek, taktovacích figur a modelů rozezpívání směřovali naši učitelé…

Neděle byla slavnostní, kostel plný. Všechno, co Petr vymyslel, naplánoval, připravil, domluvil, nacvičil, to klaplo. Zpívali jsme s nadšením rozmanitý repertoár – z Taizé, vícehlasé písně z nového evangelického zpěvníku, španělskou salsu i radostné vyznání současného skotského autora Johna L.Bella, Missu simplex lotyšského skladatele Richardse Dubry nebo Petrovu úpravu Báječného bálu… S klavírem, kytarou, flétnou, varhanami, cajonem. Sborově, sólově, responsoriálně, se shromážděním. Dirigenti i doprovazeči se střídali či doplňovali.

Výživné a plné naděje bylo i kázání farářky Radky Včelné, i když teď už úplně nevím, na jaké texty. Pochopte, všechno se to odehrálo ještě před válkou, takže v člověku zůstal jen ten pocit. Pocit, že tohle tady teď má smysl, takže i to snažení, které sem vedlo. Pocit, že něco jako válka vlastně ani nemůže existovat. Pocit, že jestli právě zažíváme jen úplně nepatrný odlesk toho, co má teprve přijít, je to úžasné. A když pak před shromážděním Petr mluvil a děkoval, trochu jsme si s ním někteří zaslzeli. Bylo to ale jiné slzení než při pohřbu. A úplně jiné, než kdy člověk o pár dní později seděl před obrazovkou a sledoval, jak z rozmlácené porodnice přes ruiny vynášejí na nosítkách ženu s roztrženým břichem. Nebo jak lidé uvěznění ve sklepě pijí vodu z radiátoru...

Ještě k tomu spaní v minimalistickém obýváku s varhanami. Neměli to moji hostitelé snadné. Abychom po náročném dni a před nedělním vystoupením aspoň trochu zrelaxovali, bylo třeba ztlumit můj otravný post-covidový kašel. Různými preparáty a jejich kombinací se nakonec podařilo mě umlčet, ovšem až hodně pozdě v noci. Když jsme potom ráno s Lídou vstaly, čekal nás už prostřený stůl se snídaní. Petr a José nám mateřsky plnili talíře a hrnky, zatímco my dvě, ještě v pyžamech, jen seděly, žvýkaly obloženou opečenou housku a pomalu, pomalu ji zapíjely čajem a kafem…

Kdyby to někoho zajímalo, tak v naší církvi působí už 17 sborových kantorů. A těch potenciálních, tedy absolventů SCHEA, kteří musí ke službě ještě trochu dozrát, těch je dokonce pětačtyřicet.

Myslím, že kantory se hodí mít i v době války. Možná v ní ještě víc než jindy. Stejně jako chovatele opuštěných psů a koček, restaurátory, básníky, skladatele, znalce přírody a umění, pečovatele, scénografy, filosofy, herce, faráře… Lidi, co dokážou na moment zastavit čas a ukázat nám, že nebe je otevřené, i když to tak absolutně nevypadá.

Nebe je tu
Nad těmi sutinami
Nad satany s rozšklebeným poklopcem
Nad všemi nestvůrami s plochou dráhou letu
Protože věřím, všechno krásné že se počítá
Třeba i barvy duhy, předtím než v jedinou se slijí
A láhev vína, která ještě není dopitá
A všechny čisté tóny akordů a melodií