SECH v Lanškrouně

Další z našich setkání se odehrálo (a odzpívalo) týden po Velikonocích, 26. a 27. dubna 2025 v Lanškrouně. Sešli jsme se ke slavnostní příležitosti jmenování Pavly Hejlové, členky SECHu (Spolku evangelických církevních hudebníků) do funkce kantorky tamního evangelického sboru. A kromě tradičního pěveckého a varhanního vystoupení při nedělních bohoslužbách nám tam uspořádali ještě i sobotní večerní nešpory.

Zkoušet v kostele jsme začali v sobotu po deváté hodině ráno a všechno, co pak následovalo, bylo do puntíku připravené, dobře naplánované a načasované. Velkorysé v tom, že to počítalo i s případnými nedokonalostmi jednotlivých článků. Takže byla v pohotovosti „rodinná taxislužba“ mezi kostelem a vlakovým nádražím v České Třebové. A pro ty, kdo by třeba doma zapomněli karimatku, připravené nafukovací matrace… S naprostým klidem a samozřejmostí se lidé ve sboru proměnili ve zkušený realizační a cateringový tým. Každý věděl, jaké jsou jeho úkoly a že jedním z těch společných je blaho hostů.

Kombinace toho klidu, mírnosti, laskavosti, citlivosti a současně energie, svižnosti a jiskry, s nimiž nová kantorka vedla náš sborový zpěv, ale vlastně i celý běh dvoudenní akce, mě fascinovala. Jako když pozorujete někoho, kdo dělá něco hodně dobře a s láskou. Je v tom soustředění a odpovědnost, ale navíc ještě lehkost a ladnost, nadhled, elegance a vědomí nějakého dalšího kontextu.

Na akcích SECHu je skvělá ta příležitost navštívit sbory a města či obce, kde jsme někteří třeba ještě nebyli. A souhlasím s Míšou Kubelovou, že krom jiného je zajímavá i ta možnost zažít našeho kolegu a budoucího kantora v jeho přirozeném prostředí. Vnímat ho přes jeho blízké. Dívat se, jak pracuje se svými zpěváky a jak na něj lidé v tom sboru (pěveckém i církevním) reagují, jak ho mají rádi. A jak berou vícehlasé zpívání a muzicírování v kostele ti, kdo se ho aktivně neúčastní. No a samozřejmě jak se k této aktivitě staví farářka či farář toho sboru. Je krásné vidět spolupráci a podporu, vděčnost za něčí specifické obdarování, které může, má-li k tomu podmínky, přinášet radost všem účastníkům bohoslužeb. I o tom mluvil v neděli při slavnostním uvedení do funkce kantorky lanškrounský farář David Najbrt. (Vlastně i jeho kázání bylo o radosti.)

Připadlo mi, že v Lanškrouně tohle všechno pěkně ladí (možná tu působí stále duch Michaela Weisseho, autora prvního německého bratrského kancionálu) a snad i my jsme k té harmonii lehce přispěli.

Na večerní nešpory jsme nacvičili devět písní, které dirigovalo postupně sedm z nás. Na varhany a klávesy doprovázel celocírkevní kantor Ladislav Moravetz. Kromě našich evergreenů, jako jsou Bachovo Haleluja (Andrea Boháčová), Petkerovo Kyrie Eleison (Já), Crügerovo Cantate Domino (Pavla), Auberovo Agnus Dei (Tomáš Grulich) nebo píseň s textem Jiřího Pejly Anděl Tvůj ať se mnou kráčí (Petr Šplíchal) zpestřily repertoár i dvě skladby slovenské autorky Márii Jašurdové – variace na píseň Chvaliž Hospodina s názvem Oslavuj Pána (u níž je v programu poznámka „melodie ze Stralsundu 1665“. Když jsem hledala, co se dělo toho roku v dnes německém a tehdy švédském městě, vyskočila na mě informace: „Nebeský jev ve Stralsundu 1665, neobvyklý světelný úkaz nad kostelem sv. Mikuláše.“ Kdo ví, třeba právě on inspiroval autora této světelné a jásavé melodie…) Tou druhou písní bylo něžné i niterné Raduj sa (napsané k příležitosti svatby a úmrtí současně). Obě skladby s námi tato hudebnice cvičila na loňském podzimním sbormistrovském kurzu v Bystřici pod Hostýnem. Teď v Lanškrouně je dirigovali Daniel Dušek a Marta Doubravová. A ač v nevelkém počtu, lanškrounští posluchači si nakonec (pro nás nečekaně) svým rozhodným synchronizovaným potleskem vymohli ještě přídavek. Dostali ho v podobě Modlitby za Ukrajinu, což je zhudebněná modlitba Páně v ukrajinštině, u které si její lotyšský autor Rihards Dubra výslovně přál, aby nebyla zpívána v žádném jiném jazyce. Měli jsme ji původně na programu jen v neděli. Ale je tak krásná, silná a aktuální, že by mohla znít klidně i častěji.

Zpátky k sobotnímu odpoledni. Díky rozumnému timingu jsme zvládli ještě procházku prosluněným Lanškrounem. Provázel nás Daniel, který je kantorem sousedního sboru v Horní Čermné. Vyrazili jsme zámeckým parkem, kterému dali komunisti legrační a současně děsivé jméno Rudý šátek. Prošli jsme kolem zámku – bývalého gotického kláštera augustiniánů, ke kostelu svatého Václava, s nímž sousedí základní umělecká škola. A zdrželi se chvíli u sochy Kajícníka klečícího před křížem. To zdržení stálo za to. I ta socha. Je dobře, že ji zastupitelé po vlně stížností neodstranili a dali tak kolemjdoucím možnost zblízka si ji prohlédnout, sáhnout klečícímu muži na betonová záda, chvíli tam postát, popřemýšlet, něco třeba pocítit, klidně i nesouhlas a pohoršení… a pak jít zase dál.

Pokračovali jsme na hlavní náměstí. Po cestě jsme ještě prostudovali skákací písmenkovou hru umístěnou v dlažbě a Petr s Lenkou ji i prakticky vyzkoušeli. Na čtvercovém hlavním náměstí se nám pak ukázala majestátní renesanční radnice se sgrafity, před ní na zemi časová osa historie města od 13. století po současnost a o kousek vedle novorenesanční budova gymnázia, jehož význam podtrhla návštěva Františka Josefa I. v roce 1894 a také skutečnost, že na něm studoval i náš průvodce. (Nejspíš také Pavla a její sestra Marta, jejich rodiče a děti, jakož i mnoho dalších osobností regionu.) Cestou zpátky do kostela pak Marta vyprávěla o své práci učitelky v místní speciální škole.

Následovala zkouška s lanškrounskými zpěváky a pak už nešpory, večeře, povídání, schůze SECHu, povídání při víně a noc ve spacáku v kostele.

Ze schůze (kde jsme potvrdili ve funkcích Ondřeje Maňáka a Evu Čejkovou jako předsedu a místopředsedkyni spolku) mi přišla zajímavá a podnětná mimo jiné myšlenka na setkávání a společné projekty pěveckých sborů v rámci církve. Na to mám krásné vzpomínky v podobě příležitostné fúze sněženského a dvou jimramovských sborů na ekumenických akcích nebo hradišťského a dvou dolňáckých sborů na akcích necírkevních. Nedostatky jednoho tělesa většinou vyrovnají přednosti toho druhého nebo třetího. Zpěváci se navíc snaží před návštěvou lépe intonovat, sbormistři lépe vést a společný zvuk i sdílená radost bývají o to větši…

Z povídání při víně – pocit radosti, že se vidíme. Tentokrát se neprobíralo žádné vážné osobní ani společenské téma. Ne že by nebyla, je jich dost. Ale jako bychom si vzájemně dávali prostor a přednost, kdo začne. Nebo jsme si tím těžkým, bolavým, zlým možná nechtěli kazit tu vzácnou chvíli…

Je pro mě ale cenná i ta možnost sdílení. Chuť vyprávět o sobě. Někdy i hodně otevřeně a odvážně. Za tu důvěru, za ochotu mluvit i za ochotu poslouchat jsem vděčná…

Noc v kostele. Ustlala jsem si za poslední lavicí. Ostatní spali na ochozu. Chvíli předtím nám vědkyně Míša nadšeně líčila scénky z dystopického seriálu, kde oživlé zákeřné houby napadají lidi a mění je v děsivé houbovité příšery, a ty pak loví další nebožáky, aby z nich udělali další příšery. Ne že bych se bála, ale než jsem vlezla do spacáku, pro jistotu jsem zkontrolovala prostor pod lavicemi. Ono totiž leccos z těch dystopií, mám pocit, že už žijeme, tak by mě vlastně ani ti „houbáci“, jak jim Míša něžně říká, tolik nepřekvapili… Chvilkový pocit, že jsem tu sama, vystřídala úlevná jistota, že to tak není. Dodekafonický mnohozvuk z kúru, těch, co usnuli přede mnou, doprovodil do spánku i mě, abych se mohla jako echo z jiné části modlitebny ke společné skladbě taky přidat.

Nedělní program už měla pod taktovkou téměř celý Pavla. Slavnostní Laudate, rozvážné Garcíovo Domine Jesu, svižné Bachovo moteto Psalite Deo Nostro, opět Dubra a Modlitba za Ukrajinu, a nakonec Z Tvé ruky, Pane, můj s aranží Nielse Kjellströma (dirigoval Petr Šplíchal). Tři z nich jsme zpívali společně s místním sborem. Celé to na úplný závěr korunoval Ondra Maňák svým rytmickým a energickým postludiem. Předtím se u doprovodů vystřídal Laďa, Pavla, Marta Doubravová a Eva Čejková. Kromě všech výše jmenovaných se pěveckého víkendu účastnili v sopránu Michaela Kubelová, Jana Sušilová a Regína Váchová, v altu Jitka Katovská a Lenka Dobrovolná, v tenoru Jiří Schneider a Josef Suchý a v basu Karel Macek a Jan Sypták.

Text kázání byl o cestě do Emauz. Neobvykle, pohledem té cesty, která umí rozpoznat lidi, co po ní jdou, podle jejich kroků. A umí vycítit, jak jim právě je. Že se třeba cítí sami, bezradní a beze smyslu, smutní, zrazení a opuštění, i když jdou ve dvojici. Cesta ale ví, že se tohle může změnit. Že po ní ti samí lidé můžou jít už příští den úplně jinak naladěni. Vesele, s poskokem nebo lehkým tanečním krokem, protože včera zjistili, že vlastně nejsou sami ani opuštění a už vůbec ne zrazení… Protože ten Ježíš, kterého už oplakali, jde po té cestě s nimi, jenom si ho nevšimli… Protože on je současně ta cesta a taky pravda a život a prostor mezi já a ty… A znova si o tom spolu potřebují povídat a spěchají se o tu zprávu dělit s přáteli do Jeruzaléma…

To kázání bylo sice víc o tanci než o zpěvu, ale ono je to vlastně jedno. Je jedno, jaký prostředek a způsob k vyjádření a sdílení radosti si člověk zvolí… Tyhle dva jsou skvělé v tom, že blízce souvisejí s hudbou. A málokdy je člověk provozuje sám.

Asi nejsem jediná, kdo má pocit, že na těchto hudebně pěveckých akcích ho jaksi víc a intenzivněji zasáhne čtení z Písma i kázání. Jako by se sluch nastavil na jinou frekvenci, jemnější vibrace… Jako by nám srdce hořela o trochu víc než jindy… jako by cesta k nim byla o trochu průchodnější…

Jitka Voglová